Bobři plavající a hryzající

Všechny snímky na této stránce jsou ze 16. listopadu.

foto foto

Doba těsně před začátkem zimy je nejlepší období na pozorování bobrů. Když cítí, že jim za chvíli všechno zamrzne, snaží se na poslední chvíli nadělat co nejvíce zásob a zapomenou na svou plachost. Pokud je neobtěžujete, často vám dovolí je pozorovat z bezprostřední blízkosti. Tak jsem kdysi při bruslení na říčce Fish Creek na jižním okraji Calgary v Albertě asi ze dvou metrů pozoroval bobra, kterému už zůstala jako vchod do podzemí jen malá díra v břehu, jež se stále zmenšovala jak vrstva ledu narůstala díky neustálému natékání vody na povrch v některých místech podél břehu. Ten bobr uhryzával malé stromky na druhé straně říčky a hned je tahal celé po ledě do své díry. Když se s nimi "rozjížděl", krásně mu na ledě prokluzovaly nohy. Další problém byl, jak protáhnout celý stromek tou dírou. Jen když to nešlo, přehryzal ho na menší části. Tak tam bez přestání kmital snad celý den. Další den už byla jeho díra zakrytá ledem.

Bobři od pinawského mostu byli letos celou dobu dost plaší a opatrní. Je možné, že to bylo kvůli nezvykle dlouhému a teplému podzimu, kdy mohli kácet stromy v pohodě po delší dobu než obvykle a nebylo zapotřebí na poslední chvíli spěchat. Ze začátku mizeli ve vodě často ještě než jsem si jich všiml, to poznáte podle typické silné rány, která zní skoro jako výstřel z pušky - když se chtějí ponořit rychle, udělají to pomocí mohutného plácnutí svého placatého ocasu, které je v okamžiku přemístí pod vodou o několik metrů. Nejspíš má ta rána i zastrašit potenciálního útočníka, protože se také umí ponořit naprosto neslyšně. Záleží asi na jejich chápání míry nebezpečí, jakou formu úniku zvolí.

Při plavání pod vodou se bobři občas musí nadýchnout. Umí to dělat tak perfektně, že při tom skoro neporuší hladinu. Když je hladina i jen nepatrně zvlněná, vůbec si nevšimnete, že pod ní plave bobr. Jen jednou, když byla hladina perfektně rovná jako zrcadlo jsem si všiml, že po bobřím ponoření se každých asi 5 až 10 metrů objeví na hladině dvě nepatrné tečky v místě, kde se bobří nos dotkl zespodu hladiny a nasával vzduch nosními dírkami. Porušil při tom hladinu tak málo, že se kolem místa jeho nadechnutí rozšířily vlnky jen do vzdálenosti několika centimetrů a pak se hladina zase rychle vyrovnala. Bylo třeba dávat moc pozor, aby si člověk všiml dalšího místa nadechnutí v předpokládaném směru pohybu bobra.

Později si na moje potulování se po jejich království zvykli natolik, že nemizeli pod vodou, pokud jsem se nesnažil přiblížit více než na nějakých 20 až 30 metrů. Tak mě jeden z nich alespoň nechal udělat fotografie nahoře, na nichž plave kolem břehu blízko bodu č. 3.

foto Na břeh se ale v mé přítomnosti neodvážili (byli tam myslím v tu dobu asi dva). Jeden z nich chtěl alespoň využít čas ohryzáváním nějakých větviček přikrčený za kamenným výčnělkem dna v řece v bezpečné vzdálenosti asi 15 m od břehu, od kterého já jsem také byl pořád ještě vzdálen asi 10 m.
Když jsem se snažil přiblížit trochu více ke břehu, bobrovi se to nelíbilo, nechal hryzání a tentokrát neslyšně se ponořil pod hladinu a zmizel. Na vedlejším snímku se mi ho ještě podařilo zachytit právě než vklouznul pod hladinu. foto

Tak jsem bobra s kamenem z předchozích dvou snímků alespoň na počítači zvětšil. Nalevo dole jsou teď dobře vidět i větvičky, které okusoval. Napravo ladná křivka jeho těla, připraveného s nejmenším odporem vklouznout pod hladinu.
foto foto

Kolik bobrů tam dohromady žije, nevím. V jednom bobřím hradě může žít celá rozvětvená rodina - pár, který hrad založil s některými dospělými dětmi i různými tetičkami a strýčky (část mládeže ale každoročně odchází zakládat nové hrady). Nejvíce jsem tam pohromadě přistihl čtyři dospělé bobry. To bylo asi v 11 hodin v noci. Všichni se při mém příjezdu zřejmě raději přemístili od kácení stromů do řeky, tři z nich zůstali alespoň sedět u břehu pár metrů pod mýma nohama, kde pokračovali v ohryzávání větví a ten čtvrtý raději kroužil kolem ve vodě. Byla měsíčná noc, přesto jsem je ale viděl jen jako tmavé stíny a na fotografování v noci nejsem zatím zařízen. Větve a kmeny stromů hryžou s velkou vervou a rychlostí. Vydávají při tom zvuk stálé frekvence, který může připomínat pomalejší motorovou pilu a obzvláště v noci je slyšet alespoň na desítky metrů.


<<   >>