| 10. 9. 1998 | ENGLISH version (abbreviated) |
Využil jsem veškeré nashromážděné volno, na které jsem měl nárok, a vyrazil jsem 24. června s dcerami Evou a Zuzanou zase jednou do Evropy. Prvních 14 dní jsme se v autě z půjčovny potloukali hlavně po Francii a Itálii a další měsíc jsme trávili v Čechách a jejich okolí.
Francie Švýcarsko Itálie Německo Česko Zakarpatská Ukrajina Slovensko Návrat do Kanady
V Paříži mě nějaký mladý španělský malíř přesvědčil, abych mu chvíli poseděl modelem na úvod jeho odpolední "směny" před z důvodu opravy zavřeným Centre Pompidou. Vzniklo z toho toto. Pozdě večer jsme pak mohli pozorovat tento téměř surrealistý obraz, které západající slunce vykouzlilo na nádvoří slavného Louvru. Ten den jsme zakončili dlouho po půlnoci na Champs Élysées pozorováním bláznivých oslav brazilských fotbalových fanoušků - oslav vítězství jejich týmu nad Chile. Při odjezdu jsme bez úhony projeli nepředstavitelným zmatkem na kruhovém objezdu kolem Vítězného oblouku.
Druhý den časně ráno už jsem zase pozoroval vesměs černé rybáře afrického původu, kteří lovili ryby v bývalém královském rybníku hned vedle versailleského paláce.
Na řece Loiře, na jezeru v Annecy i na Ženevském jezeře (Lac Lehman) jsme všude viděli divoké kachny s mláďaty málem v takovém počtu jako na Červené řece ve Winnipegu. Tak snad na tom Evropa v ochraně přírody ještě není tak špatně.
Na tomhle obrázku nejsou sice žádné kačeny, kromě mých dcer na pláži jezera v Annecy je tam ale vidět i krásné okolí tohoto kouzelného podalpského městečka.
Cestou jsme si uvědomili, jak velice jsou posunutá vegetační období na prériích a v Evropě: Když jsme odjížděli z Manitoby, mnozí manitobští farmáři teprve začínali se setbou obilí. Jen o dva tři dni později jsme ve střední Francii potkávali mnoho polí, z nichž už bylo obilí úplně sklizeno. (Díky tomu, že letos bylo velice teplo a sucho i v Manitobě, začínaly tady žně brzo - už v polovině srpna. Naplno se však rozjíždějí až teprve teď. V některých létech končí až když začne padat první sníh. Může se i stát, že se žně vůbec před začátkem zimy nepodaří zcela dokončit.)
Most na dálnici vedoucí z údolí Rhôny přes průsmyk Simplon do Itálie.
Z Milána jsme mírnou oklikou pokračovali do Janova po té nejklikatější cestě, která tím směrem vedla. Stálo to za to, cesta vedla překrásným údolím křišťálově čisté říčky Trebbia, v níž bylo v těch vedrech příjemné koupání. Dál na jih u moře na slavné Italské Riviéře koupání u moře za moc nestojí (jsou tam většinou jen úzké kamenité pláže), stálo to ale za to si prohlédnout pitoreskní místa jako je Portofino, která jsou cílem bohatých lidí z celého světa.
Nedaleko Pisy nás zastihla zpráva o vyřazení Itálie z postupu do finále mistrovství světa ve fotbale. Italové to strašně těžce nesli, zdálo se, že se tam život alespoň na 15 minut zastavil za účelem národního truchlení. Tak dlouho jsme alespoň v jedné pizzerii museli čekat, než nás začali obsluhovat, majitelé se omlouvali, že se s té národní porážky musí nejprve vzpamatovat než budou schopni pro nás něco připravit.
V Itálii to bylo s bezplatným stanováním obtížnější, zdá se, že v okolí všech turisticky zajímavých míst jsou zákazy stanování. Většinou tam ale nic nezakazuje celonoční parkování v blízkosti pláží a tak jsme třeba spali beze stanu přímo na pláži v Marina di Vecchiano, kousíček od Pisy. Bylo to zrovna v sobotu a tak nás tam uspávala dlouhá řada ohníčků podél mořského břehu, kolem nichž popíjela místní mládež. Když jsme se ráno probudili, po ohníčcích, mládeži a jejich autech na parkovištích u pláže nebylo ani stopy. Zato se tam objevilo pár časných lovců nějaké mořské havětě. Než jsme si ale stačili trochu zaplavat a nasnídat se, začala nedělní invaze obyvatel Pisy a nejspíš celého širokého okolí na mořské pláže. Když jsme odjížděli, zdála se už všechna parkoviště u pláže plná. Po úzké lesní cestě, která na pláž Marina di Vecchiano z Pisy vede se však proti nám pomalu sunul nekonečný had vozidel, které se policajti snažili umísťovat na všelijaká provizorní parkoviště i dost daleko od moře.
Navečer jsme pak na opačné straně Itálie na jaderském pobřeží v Marina Romea, kus na jih od Benátek, zase míjeli na podobné úzké cestě podobný had aut, v nichž se jiní Italové a turisté již vraceli domů po celodenním pobytu na pláži. Když jsme se tam dostali, měli jsme pláž zase už skoro jen pro sebe. Mezitím jsem ale holkám stačil ukázat alespoň trochu Florencii.
V Benátkách se mi zdálo, že je moře kolem nich i kanály v různých zapadlých koutech mnohem čistší než při mé první návštěvě před 30 lety. Dost jsme se tam procházeli v rezidenční oblasti, která se nachází zhruba na severovýchod od tohoto kanálu. Je to jen několik kanálů od proslulého náměstí Sv. Marka, ale je to úplně jiný tichý svět, kde na nás místní lidé koukali málem jako na vetřelce, jako na něco, co tam nepatřilo. Svět bez aut a rámusu, jakoby relikvie z jiných staletí. Bydlí tam desítky tisíc lidí, kteří musí denně dojíždět za prací na pevninu. Zřejmě to dělají rádi kvůli zvláštní atmosféře svého bydliště.
Alespoň jsem si při tom prohlédl důkladněji než kdy před tím centrum Dráždan. Hrubou cementovou omítkou vyspravený interier kostela Sv. Kříže (Kreuzkirche) zničený koncem 2. světové války působí jako opravdu výmluvná připomínka všech válečných hrůz. Mimochodem, na destrukci Drážďan ve dnech 12. a 13. února 1945 se ve velké míře podíleli kanadští piloti. V poslední době se v Kanadě občas vedly dost vášnivé debaty o tom, jestli toto bombardování Drážďan těsně před koncem války, při němž zahynulo najednou více než 100 tisíc civilistů, bylo opravdu nutné.
Mladí trampové odění do středověkého hávu se utábořují na Radhošti.
Naši poslední, dvoudenní, túru jsme zahájili jízdou vláčkem po úzkokolejné trati vedoucí z Usť-Čorné podél řeky Brusturanky k hřebenu, na jejímž opačném svahu pramení řeka Tisa. Vláček skládající se ze dvou předpotopních vagónů tažených dieselovou lokomotivou (v níž se snad všichni účastníci zájezdu postupně vystřídali) je vypravován jen pro zájezdy Adventury. Na trati se už dávno neprovozuje osobní doprava, používá se jen na svoz dřeva (a i v tom má nyní velkou konkurenci v nákladních automobilech - většina podobných úzkokolejek, budovaných tam ještě za Rakouska-Uherska a za 1. čs. republiky, byla už zrušena úplně). Pohled z vláčku na pravoslavný kostel (pravděpodobně ve vsi Brustury). Od pramene Tisy jsme se pak vydali na poloninu Svidovec, na níž jsme potkali stádo ovcí a koz provázené pohostinným bačou - viz FOTOREPORTÁŽ z návštěvy jeho salaše.
Vesnické domky jsou většinou ze dřeva, některé malinkaté a staré, mnohé nové mohou být pěkně veliké. Materiál tedy stejný jako v Kanadě, podkarpatské domky však (asi jen) zvenku často působí příjemnějším dojmem, protože se nestydí za to, že jsou ze dřeva, nemají žádné plastikové pokrytí vnějších stěn jako většina kanadských domků.
Odbavení našeho zájezdového autobusu na hranicích mezi Slovenskem a Ukrajinou probíhalo oběma směry velice hladce bez dlouhého čekání (musí se přitom projet dvěma oddělenými celnicemi, slovenskou a ukrajinskou, a na obou musí všichni cestující vystoupit a projít s pasy budovou celnice). Prý se to poslední dobou velice zlepšilo. Ti kdo cestovali osobními auty (hlavně Slováci, Ukrajinci, Maďaři ale i Němce tam bylo vidět) zřejmě museli na hranicích většinou trčet mnohem déle než my. Řidiči dálkových kamiónů ještě déle. Hranice se viditelně dalo přecházet i pěšky (stopem), takže se ukázaly být nepravdivé informace tvrdící, že je to zakázáno.
Podle velikosti některých nově stavěných rodinných domů se na P.R. některým lidem už i na vesnicích asi začíná dařit dobře (nejspíš těm, kteří se zabývají dřevorubectvím). Často je možno vidět různá improvizovaná tržiště, kde se prodává všechno možné. Oficiální obchody na vesnicích ale nadále zejí prázdnotou.
Zdá se, že ukrajinská vláda nemá vůbec peníze na veřejné věci, jako je školství. Např. celkem nová škola v Koločavě (ano, té Nikoli Šuhaje - ve škole tam mají i muzeum Ivana Olbrachta) už řadu let nedostala žádné peníze na opravy, kterých by bylo moc potřeba. Splachovácí záchody jim tam už dávno nefungují a tak mají na dvoře provizorní turecké, které byly asi druhé nejvíce zaneřáděné záchody, které jsem na území bývalého SSSR kdy potkal. Pokud nebude ani ve školách dost prostředků na zvyšování úrovně malých děti, tak se celková situace národa bude asi zlepšovat jen velice pomalu. Přitom se tam staví dost nových kostelů a alespoň jeden klášter. Prostředky vynaložené na postavení těch několika, které jsme potkali, by nejspíš stačily na vybudování slušných záchodů na celé Podkarpatské Rusi. Ty kostely ale určitě nefinancuje vláda, nevím kde na ně berou. Přitom záchody alespoň u jednoho jinak už hezky opraveného kostela, který jsme navštívili, byly také dost příšerné.
Ve školách se od dost malého věku stále učí ruština jako první cizí jazyk, takže se tam stále ještě rusky domluvíte se všemi. Ještě je možno na mnoha místech vidět různé neodstraněné sovětské státní znaky. Snad tam zůstávají z nostalgie nebo jen z lenosti. V některých vesnicích trčí nedokončené cihlové, už se pomalu drolící, kostry různých dost velkých asi kulturních domů, které se zřejmě začaly stavět za sovětské éry a nezávislá Ukrajina už na jejich dostavění nenašla peníze.
U obce Ust'-Čorná jsme byli trochu postiženi blokádou jediné příjezdové silnice stávkujícími dřevorubci, kteří protestovali proti tomu, že už asi 5 měsíců nedostali ani oni a snad ani všichni státní zaměstnanci v té oblasti žádné platy. Jejich šéfové si je prý ukládali do banky a nechávali si pro sebe tučné úroky z nich plynoucí. Zablokování silnice bylo účinné, protože když nešlo vyvážet pokácené stromy, přestaly plynout peníze i šéfům. Po třech dnech blokády bylo protestujícím slíbeno, že dostanou ihned úplně všechny zadržené platy.
Zážitkem byl trh v Chustu. Je to určitě zajímavá pastva pro oči. A dá se tam koupit všechno možné. Je nutno si tam ale dávat dobrý pozor na peníze a všechny cennosti. Skupiny obvykle tří zdatných Rómek tam dost veřejně provádějí nájezdy na turisty. Jakmile ale zjistí, ze jste ve střehu, akci přeruší. Byli jsme předem varováni a tak nikdo z našeho zájezdu neutrpěl úhonu. Asi polovina (včetně mě) ale po návratu z trhu hlásila pokus o okradení. Zdá se však, že to je v současné době jediné místo na Podkarpatské Rusi, kde takové nebezpečí hrozí. Jinde jsme se s ničím podobným nesetkali a lidé byli všude většinou dost až velice přátelští. Když o tom teď zpětně přemýšlím, ani se na ty Rómky z Chustu moc nezlobím. V tzv. vyspělejších zemích oberou turisty (tj. lidi, kteří je a jejich zemi přijdou okukovat) místní lidé při poskytování nejrůznějších obvykle předražených služeb s úsměvem na tváři a zcela legálně o mnohem více peněz, než se to podaří kapsářkám v Chustu (které prý mají se špatně placenou milicí dohodu, že všechny dokumenty ukradené spolu s penězi promptně odevzdávají na milici, kde si je postižený turista může vyzvednout).
Při tom našem putování hlavně po horách nešlo ani trochu zjistit jak velká část lidí se uvědoměle hlásí k rusínské národnosti a snahám o autonomii Podkarpatské Rusi. Alespoň na první pohled tam lidé vypadali, že je takové otázky snad vůbec nezajímají. O tomto problému a jeho historii a vůbec historii P.R. se ale můžete hodně dozvědět (v angličtině) na webu Karpato-rusínského centra v USA.
Na Slovensku jsem se zdržoval hlavně v Tatrách a jejich okolí. Tam a také při našem předchozím průjezdu na Ukrajinu se při povrchním pozorování lidí zdálo, že přes všechny negativní zprávy o Mečiarově vládě vypadají Slováci nějak spokojenější než Češi, nebo že alespoň umějí klidněji žít.
Holky slíbily, že sem přispějí povídaním o tom, jak se jim jeví rozdíl mezi Kanadou a Čechami (a vůbec Evropou). Zuzčin příspěvek je tady.
Kanada jakoby nás ani moc nechtěla. Vál od ní přes Atlantik tak silný protivítr, že naše letadlo muselo udělat neplánované mezipřistání v Goose Bay na Labrádoru, kde bylo třeba doplnit nádrže, abychom proti tomu větru do Winnipegu vůbec doletěli. Alespoň jsme při tom poznali pro nás zcela nový typ kanadské krajiny. Kolem Goose Bay všude mezi stromy dodaleka prosvítal písek, ještě mnohem více než třeba na severu východního Německa. Sem tam bylo vidět malý písečný přesyp. Mezitím se leskly hladiny několika klikatících se širokých a mělkých řek, jejichž tok se v tom písku asi dost rychle měnil. Nad jejich hladinu místy vyčnívaly pohyblivé písečné ostrovy. Kolem řek bylo hodně bažin. Kolem Goose Bay se s velkým rámusem opravdu prohánělo nízko nad zemí několik vojenských stíhaček - je tam výcviková základna pro piloty celého NATO. Když jsem slyšel ten rámus, tak jsem se nedivil místním Indiánům, že tak vehementně požaduji zrušení základny a zákaz cvičných letů nízko nad zemí, které jim široko daleko plaší zvěř.
Když jsme konečně přistávali ve Winnipegu, byla nad ním clona z kouře z lesních požárů někde na severu, která městu dávala mírně neskutečný ráz. Od té doby až dodnes bylo možno ve Winnipegu a okolí pach spáleného lesa cítit ještě několikrát. Jednou večer jeden menší nepříliš vzdálený požár bylo možno přímo vidět ze silnic na severovýchod od města.
První týden po návratu nám tu po teplotách kolem 35°C, které těsně před naším odjezdem panovaly v Čechách, bylo zima, neboť tady bylo jen normálních něco přes 20°C. Později se zase oteplilo a dnes tady byl dokonce vytvořen nový rekord všech dob pro 10. září - ve Winnipegu byla zaregistrována maximální teplota 32.4°C a o kousek vedle v Portage-La-Prairie dokonce 34.8°C. Byl to navíc nejteplejší den celého letošního léta!!! A to tu prosím podle dlouhodobé předpovědi čekáme letos tuhou zimu.
